II.

NEPLAVEC

            Musel si dát kávu. Jeho oči už nezvládali tíhu. Byly červené. Caleb bez své svíčky nemohl zamhouřit ani oko, byl vzhůru celou noc. Byl přesvědčen, že si musí urychleně koupit další zásobu svíček, jinak moc dlouho vzhůru nepřežije. Opláchl po sobě hrnek ranní kávy a vydal se do ulic města. Města, které velmi dobře znal, ale ve kterém si připadal stále jako nezvaný host. Měl pocit, že se na něj každý kolemjdoucí dívá velmi vtíravým pohledem. To byl tak zajímavý nebo mu všichni dávali najevo, že není jeden z nich? Přešel celou hlavní ulici a došel až na náměstí. Prostor, na němž se shromažďuje takové množství lidí, že ho Caleb z celého svého srdce nenávidí. Jenže na severní straně náměstí je toužebný cíl – jeho milá prodejna svíček a dárkových předmětů. V tu chvíli nevěděl co dělá, rozběhl se přes celé náměstí, chtěl to už mít celé za sebou. Chtěl být v krámku co nejrychleji. Silný zvuk zvonku nade dveřmi mu oznámil vytyčený a následně i dosažený cíl. Byl rád. Byl rád do té doby, dokud nezjistil, že v krámku není jediná jeho oblíbená vanilková svíčka, bez které si nedovede představit klidnou noc. Noc, kterou prospí s lehkým úsměvem na tváři. Začal se třást. Už tak by si nejraději lehl na vydlážděný povrch obchodu a usnul, ale bez jeho vanilkových svíček to nebylo možné. Nechtěl se ptát prodavače, nechtěl komunikovat s nikým. Možná je měli na skladu a ještě je nestihli vybalit, ale Caleb se prostě nedokázal zeptat cizího člověka. Ještě chvíli koukal do všech polic, ale nic. Ve svých zádech začal cítit probodávající pohled prodavače. On přece není zloděj, jen hledá a nemůže nalézt. Když už se prodavač blížil ke Calebovi, tak urychleně popadl tu nejbližší svíčku a upaloval k pokladně. Bez jediného slova se nechal obsloužit, zaplatil. Ve dveřích zjistil, že krámek nebyl cíl, nýbrž oddech v půli této, pro něj náročné, cesty. Musel se opět dostat domů. Do svého pokoje. Na svůj milý koberec. Něco mu říkalo, že by neměl běžet. Dívalo by se na něj příliš moc lidí, ale Calebovi to bylo v tuto chvíli upřímně jedno. Nezajímalo ho, co si druzí o něm myslí. Jen ať už je doma.

Rozběhl se, ale tentokrát neběžel jen přes náměstí, běžel i přes celou ulici až k doběhl k velkým mohutným dveřím s klepadly. K domu, který ho něčím zvláštním přitahoval. Nikdy nezaváhal a velkým klepadlem zabušil na dveře. Nic. Nikdo se neozýval, nikdo nikdy nepřišel otevřít. Dům byl totiž určen k demolici. Dům, o němž Caleb dlouhé noci sníval. Dům, kde by chtěl jednou žít. Měl smůlu. Rozloučil se něžným pohlazením dveří. Nikdo nekoukal. Ulice byla opuštěná. Nebyl důvod běžet dál. Došel klidným a pomalým krokem domů. Vyšel po schodech do nejvyššího patra. Otočil v zámku klíčem a zabral. Dveře a vůbec celý dům už měli svá nejlepší léta za sebou. Vše šlo z tuha. Ve svém pokoji zjistil, že opravdu potřebuje spát, přemýšlet, uvolnit se. Poprvé se pořádně podíval na svíčku, kterou si dotáhl až sem. Do místa, které je jen pro něj a je pro něj posvátným. Byla jednoduchá, bílá. Docela velká. Údaj na igelitovém obale uváděl dobu hoření přibližně třicet hodin. Začal silně pochybovat o této svíčce. Přece nemůže spát tak dlouho. Ale došlo mu, že to není ta správná svíčka. Není vanilková a tak vůbec. Nebude to fungovat tak, jak má. Přesvědčoval sám sebe, že to bude v pořádku. Jediné co pro něj v tuhle chvíli bylo důležité, tak byl spánek. A ten v tuto chvíli převažoval nad obavami.

Škrtl sirkou a svíci zapálil. Lehl se doprostřed pokoje a zavřel oči. Nejdřív černá, tak jak bylo zvykem. Postupně se zesvětlovala a přešla až k bílé. Caleb čekal na svou zelenou, ale dneska nebylo něco v pořádku. Zelená nebyla zelenou, nýbrž modrou. Začal se bát, nemohl se probudit. Pod jeho nohami nebyla známá louka. Ucítil totiž u nich chlad. Chlad hluboké a mrazivé vody. V jeho představách nebylo něco v pořádku. Nemohl se natáhnout na klidné louce. Caleb se začal topit. Nedokázal plavat v představách, které viděl poprvé. To nebyl on, to nebyl jeho svět. Svět, do kterého prchá. Svět, ve kterém je vše tak, jak má být. Ve kterém, chce žít. Může snad za to ta svíčka? Měl radši počkat ještě den a z těžkostí, ale jistotou ho probdít. Nevěděl. Nevěděl co si má myslet. Nemyslel na nic, jen na nedosáhnutelné dno pod jeho nohami. Musel šlapat vodu. Nešlo mu to. Caleb přece nikdy nebyl dobrý plavec. To má snad vydržet šlapat vodu třicet hodin. Pro něj nemyslitelné. Začal se potápět. Ještě chvíli mával rukama, ale nakonec to vzdal a zmizel pod hladinou. Nevynořil se.....

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Mám prvenství! [ 25.07.2007, 16:32:12 ]
[ Nutriční hodnota | mail | www ]

Aby bylo jasno, povídky moc nekomentuju. Většinou okomentuju hned první kapitolu, konec, nebo když se v průběhu stane něco důležitého.

Nemyslím, že je důležité psát po každé kapitole, jak je skvělá a že se těším na další "pokráčko". Autora to sice potěší, ale když je dílo dobré, pozná se to i bez oněch komentářů. Názor si vytvořím hned, napíšu ho a pak už jen vím, jestli mi stojí za to, abych pokračování četla. Tady u téhle mi to za to stojí :) (a nejen kvůli tomu, že jsi můj snad kamarád, ale protože se mi to líbí)

Takže ty mé komentáře asi nebudou valné (budou-li ještě vůbec nějaké), ale věz, že čtu a čtu ráda.

[ 25.07.2007, 17:22:42 ]
[ Kryštof | mail | www ]

heh.. nezapře se naleziště tvých inspirací.. teda aspoň v mém případě ji nezapřeš:D ale jinak f poho..:)

[ 25.07.2007, 17:26:45 ]
[ gruska | mail | www ]

hej..pripadas mi ted jak psychopat:D..ale..je to..moc ponorkove:D

A kde? [ 26.07.2007, 00:39:34 ]
[ LabBrab | mail | www ]

To Nutriční hodnota:
No, nevím jestli budu schopný vymyslet ještě další pokračování. Schválně píšu každé pokračování tak, aby to mohl být rovnou i závěr všeho...

To Kryštof:
A kde je podle tebe to naleziště?

To gruska:
Myslíš, že jsem psychopat jen proto, protože tohle píšu? Mi přijde, že to je normální příběh ze života. K depresivnosti a ponurosti to má ještě daleko. To mi věř

[ 26.07.2007, 13:59:21 ]
[ Kryštof | mail | www ]

2Lab: heh to neřeš..

Přiznávám [ 26.07.2007, 23:49:40 ]
[ LabBrab | mail | www ]

No přiznávám, že jisté prvky jsou s autobiografickým podtextem. Ale to je schválně voleno. Ale já jako sprácný autor nechci moc prozrazovat. Jen možná to, že každý název kapitoly je něco ze mě ;-)