III.

PÁD DO TMY

            Bezvládné tělo klesalo stále níž a níž, až dopadlo na dno. Caleb dopadl mezi vodní řasy. Do měka. Spodní proud si pohrával s jeho vlasy. Vypadal tak zranitelně, ale přesto spokojeně. Dokonce jakoby se zdálo, že se mu na tváři objevil mírný úsměv. Úsměv blaženosti a spokojenosti. Bylo to zvláštní. Okolo proudila hejna ryb. Proplouvala okolo Caleba a sem tam se nějaká ryba opovážila a doplavala až k němu, prohlédla si ho a rychle si to uháněla zpět. Calebovo tělo se začalo hýbat. Ale to neznamenalo, že by se probíral. Začal ho unášet spodní proud. Proud, který je tak neúprosný. Ale Caleb vypadal tak spokojeně. Proplouval okolo mohutné podmořské skály. Míjel další hejna ryb. Kolem korálového útesu. Proplul snad celé moře. Nemohl už dál. Už všude byl.

            Pomalu začal otevírat oči. Nad sebou viděl něco zářícího. Kulatého. Myslel si, že to je slunce. Promnul si ještě jednou oči pěstmi. Bylo to střešní okno. Koukal přes něj na mraky. A jenom přece přímo do slunce. Musel odvrátit zrak. Pomalu si začal uvědomovat, že on v pokoji určitě střešní okno nemá. A začal se rozvzpomínat, že naposled cítil na svém těle vodu. Ale nyní byl suchý a k vodě měl taky daleko. Snad ho někdo vylovil, osušil a uložil. Nevěděl co si má myslet. Zvedl se ze země a pořádně se rozhlédl po místnosti. Byla nepřirozeně rozlehlá. Na jedné straně místnosti se čnil majestátný krb. Nehořelo v něm. Bylo teplo. Porozhlížel se po nějakém nábytku. Nic. Co nebylo napevno přiděláno ke konstrukci, to jakoby před něčím vzalo nohy na ramena. Vydal se směrem ke dveřím. Klika byla mokrá. To ho upevnilo v jeho zatím jediné teorii. Jen přece ho někdo těmito dveřmi musel donést. A nemohlo tomu být dlouho. Ale jakože on je suchý? Nad tím ani nepřemýšlel, byla to asi samozřejmost. V téhle chvíli se mu snad honila hlavou jen obava ze zamčených dveří.

Opatrně zatáhl za kliku a za mohutného vrzání dveře zlehka a pomalinku otevíral. Před ním se objevila docela úzká, ale za to dlouhá chodba, kterou po každé straně lemovalo obrovské množství jiných dveří. Bylo šero. Na chodbě nebyla okna, všechna místa zabraly dveře. Jen po určitých úsecích byla další střešní okna. Okna tak zaprášená, že nepronikl jediný paprsek. Ať už se Caleb ve svém životě bál čehokoliv, tak tma rozhodně byla na prvním místě. Vstoupil na chodbu. Schválně nechal za sebou dokořán otevřeny dveře, aby jenom přeci proudilo nějaké světlo z místnosti na chodbu. Lehce našlapoval po dřevěné podlaze. Po každém kroku mu dávala jasně najevo, že ona má své nejlepší časy za sebou. Vrzala jen co je pravda. Ale Caleb jistým způsobem miloval staré věci. Staré a opuštěné věci. Hlavou mu proběhlo mohutné klepadlo na dveřích domu v jejich ulici. Nikdy neměl odvahu představovat si, jak by to v tom domě mohlo vypadat. Ale najednou měl ze všech stran jistou nápomoc. Tak nějak by to mohlo vypadat i v tom domě. Procházel pomalu dál po chodbě. Procházel kolem všech těch dveří. Ani jedny se neopovážil otevřít. Možná měl, ale něco mu říkalo, aby to nedělal. Něco, co mu říkalo, že nemá zapalovat svíčku, kterou nezná. Tentokrát se rozhodl své podvědomí uposlechnout. Jen šel mlčky dál. Došel až na konec chodby. Narazil na majestátné dřevěné schodiště. K jeho překvapení nevedlo jen dolů, ale i nahoru. A zdálo se, že nevede jen na půdy, ale ještě o pár dalších pater dál. Caleb něco na tomto domě přitahovalo, chtěl jít spíš náhoru po schodech, ale zase mu podvědomí naznačovalo, že musí odejít a východ určitě nebude nahoře, nýbrž dole.

Opatrně scházel dolů. Stupeň po stupni. Už ho ani nepřekvapovalo, že každý schod vrže. Sešel o patro níž, vypadalo naprosto stejně jako to nad ním. Šel stále níž. V mezipatře konečně zahlédl přízemí. Zaprášená okna konečně byla i na zdech a ne na stropě. Všiml si mohutných dveří, které byly jiné než ostatní. Usoudil, že jsou vchodové. Něco ho na těch dveřích zarazilo. Byly mu nějak povědomé. Odněkud je znal. Sice si tím nebyl jistý, ale jakoby to byly dveře s klepadly. Dveře domu, který je v jejich ulici. Domu, o kterém Caleb sní. Tentokrát nezaváhal a rozeběhl se k nim. Už mu zbývalo asi jen sedm schodů, ale tentokrát se neozvalo jen zavrzání, nýbrž zapraskání a Caleb se schodištěm propadl. Naposled zahlédl dveře. Padal závratnou rychlostí. Už ho to ani nepřekvapilo.....

linkuj.cz vybrali.sme.sk

méně depkoidní? super! [ 27.07.2007, 10:47:17 ]
[ Kryštof | mail | www ]

heh.. myslím, že místo na komentáře není místo pro vytýkání slohových chyb, takže to vynechám:D.. každopádně zajímavé:) ale ještě zajímavější mi přišlo, že jsem v tom několikrát našel prvky, které jsou hodně podobné mému článku, který jsem včera v noci psal(teda jako jen na papír, ale už to cvakám na net)..

Krutost s prizviskem kruta [ 27.07.2007, 14:19:47 ]
[ VEET, pico | mail | www ]

Gratulations, ikdyz to asi pro tebe nic neznamena, bo je mi jasne, ze ted si to cely den v duchu chvallis sam... Ale dost dobre.

Hm. [ 27.07.2007, 20:50:31 ]
[ LabBrab | mail | www ]

Tak to si Vítečku nemyslím. Právěže naopak. Nejsem s třetím pokračováním nějak spokojen. Přijde mi to už moc násilně napsané. Uměle....Už to není ta původní prvotina. Už se mi to nezdá. Ale autor nemůže fuckovat své dílo, takže to je GOOD.....Muck ámen brouku :D

[ 06.08.2007, 17:19:53 ]
[ KOmtesa z Norumberku | mail | www ]

Napíšeš už něco nového? ehm??

Hm? [ 23.08.2007, 16:44:57 ]
[ Víteččččččččččččččeck | mail | www ]

Něco novějšího by nebylo, pipnko?!?